Barbora Kulhánková je barmankou v Brloh Baru v Mělníku, ale především je vítězkou světové barmanské soutěže Monin Cup, jejíž světové finále se odehrálo v prosinci ve Francii. Stala se historicky první českou vítězkou této světové soutěže. Neuvěřitelného úspěchu, který pravděpodobně odstartuje její profesní kariéru, dosáhla ve věku 22 let. Sešly jsme se u dobré kávy a povídaly jsme si nejen o vítězství a co mu předcházelo, ale o životě vůbec.
Seznamte se Barborou Kulhánkovou, která dnes odpovídá na otázky.
Na úvod se zeptám, jak dlouhá cesta vedla k prvnímu místu na mistrovství světa?
Trochu jsem čekala, že ta cesta bude mnohem delší. Začala jsem s barmanstvím už na střední hotelové škole a ve třetím ročníku jsem začala jezdit na juniorské soutěže. Po čtvrťáku jsem odjela na chvíli do ciziny, pak jsem pracovala na Mělníku u Němého medvěda. Začala jsem studovat vysokou školu v Dánsku se stejným zaměřením na hotelový management. Ale to kvůli covidu úplně nevyšlo tak, jak jsem předpokládala, takže po roce jsem se školou skončila. Vrátila jsem se ke klukům do Dobrého kance na částečný úvazek a čekala jsem, až se otevře Brloh Bar. To bylo trochu s komplikacemi, byla tady pocovidová doba, které oddalovala stavbu. Než byl bar oficiálně otevřen, kolega mi poslal odkaz na tuhle soutěž. Měla jsem pocit, že se nestihnu připravit, ale na střední mě soutěže bavily, i když mě pořád stresovaly, řekla jsem si, že to zkusím. A když to nevyjde, tak to nevyjde, nic se neděje. Celá budova byla rozestavěná a my jsme trénovali v kuchyni na zemi přípravu na soutěž. Když jsem šla na první semifinále do Prahy, tak ještě nebylo oficiálně otevřeno. Na soutěži se mě všichni ptali, kde je brloh, že by se přijeli podívat, já odpovídala, že vlastně není ještě otevřený. Díky tomu, jak mě kolega Tomáš připravil, tedy nás, já jsem šla do soutěže ještě s jedním kolegou, jsem postoupila do prvních dvanácti. Prezentace byla v angličtině, což bylo pro mě lepší. Mám prezentační styl v angličtině lepší než v češtině. Na jednu stranu je to úžasný, na druhou možná smutné, ale já se cítím víc přirozeně. No ono vyšlo a dostala jsem na finále do Francie.
Je to úžasný úspěch.
Do Francie jsem jela po dvou měsících práce za barem. Když jsem to na soutěži říkala, nikdo mi nevěřil.
Očekávala jste nějaký úspěch?
Ne, vůbec ne.
Předpokládám, že jste byla šťastná, že tam jste. To už byl velký úspěch.
V českém kole jsem si říkala, že by bylo fajn postoupit mezi prvních dvanáct, na to bych mohla být připravená, ale o nějakém vítězství jsem vůbec nesnila.
Těch dvanáct postupujících je nějak určeno?
To si určují pořadatelé soutěží sami. Na začátku nás bylo 24 a do dalšího kola postoupilo dvanáct. Říkala jsem si, že by bylo fajn dostat se mezi pět nejlepších. Když jsem to měla za sebou, byla spokojená s výkonem. Nejsem typ člověka, který by chtěl za každou cenu vyhrát. Nastavuju si své vlastní cíle, a to je většinou neudělat zásadní chybu a být spokojená se svým výkonem.
A jak to bylo ve Francii?
O tom se mi vůbec nesnilo. V prvním kole jsem měla neuvěřitelný stres, člověk cítí, že prezentuje celou Českou republiku.
Mě zaujalo, že Váš vítězný drink měl příběh. Byl příběh u všech kol soutěže?
To je rozdíl oproti juniorským soutěžím, kde umícháte drink a odcházíte. Tam jde o techniku. Ale u „dospěláckých“ soutěží máte mikroport a celou dobu mluvíte. Máte deset minut na přípravu čtyř porcí drinku, ten čas musíte naplnit co nejvíc. V té prezentaci hovoříte o brandu firmy. Většinou mají soutěže téma. Téma pro tuhle soutěž bylo sdílení nezapomenutelných zážitků. První drink, který jsem představila v Česku a pak ve Francii, se jmenoval Cesta a celé to bylo napojeno na Francii a na firmu Monin na téma cestování. Už v 16 letech jsem odcestovala do zahraničí a každá ingredience drinku prezentovala moje zážitky. Ve Francii jsme měli jednu noc na vymyšlení úplně nového drinku. Jediný požadovaný parametr bylo zařazení produktu od firmy Monin, a to byl paragon, produkt firmy z roku 2019, který se kvůli covidu nedostal do povědomí. Do druhého dne jsme dostali všechny potřebné ingredience a měli jsme hodinu na zjištění, zda nám to takto vyhovuje a na předložení receptu porotě. Večer jsme si vylosovali pořadí a já jsem byla poslední. V noci jsem vymýšlela příběh. V prvním kole jsem se zaměřila na sebe a svoje zážitky, tentokrát na svoje okolí a drink se jmenoval Rodina, moje pracovní rodina, od doby otevření jsem nejvíc v práci. Jedna ingredience představovala mého kolegu.
Naivně jsem si myslela, že příběh jste měla vymyšlen dopředu.
No my jsme na začátku ani nevěděli, jakou formou bude finále probíhat. Mysleli jsme si, že tam bude použit paragon, protože to je teď hlavní produkt firmy. Když jsem znala tu jedinou podmínku, kterou bylo nutné dodržet, už jsem vymýšlela různé druhy drinků. A konzultovala jsem to s kolegou Tomášem a on mi řekl, že buď se to bude líbit nebo ne, nic mezi tím nebude. Měla jsem štěstí, líbilo se to.
To je neuvěřitelný!
Ano, pořád se mi to zdá neuvěřitelný. Já jsem normálně hrozný „stresař“, mně nikdy nepřijde, že jsem dostatečně připravená. Nemám takové sebevědomí, abych si řekla hned, že to zvládnu. Ale, jak jsem se ve Francii dostala do top devítky, tak všechno ze mě spadlo a bylo mi to už jedno. Takže to byla reálně první soutěž, kde jsem nebyla ve stresu.
Už Vám vlastně o nic nešlo. Už jste velmi úspěšná byla.
Ano, přesně tak. Nesnila jsem ani o tom, že se dostanu do top devítky.
Myslím, že stres je ale v pořádku.
Ano, určitě, zdravý stres by měl být. Ten posouvá dopředu. Ale občas si říkám, že je to strašný masochismus a kladu si otázku, proč to vůbec dělám. V Brně jsem byla strašně nervózní a při prezentaci jsem jela na autopilota. Pak jsem se viděla na videu a říkala jsem si no docela dobrý.
Předpokládám, že tento obrovský úspěch přinese zásadní změnu ve Vašem životě.
Jsem na začátku kariéry, už teď mi vítězství otevřelo spoustu dveří. Již jsem podepsala smlouvu s firmou Monin, kde mi nabídli, abych byla součástí nové kampaně. Budu hlasem a průvodcem během jednotlivých fází. Před týdnem jsem byla na dva dny v Paříži na jednání, kde se probíraly možnosti prezentace. Když to dobře dopadne, tak se ještě letos podívám do dalších zemí.
Co Váš jiný život? Vejde se tam ještě něco jiného než barmanství?
Ráda maluju. Teď teda moc ne, ještě jsem si nezvykla na režim barmanského života. Vstávám většinou kolem poledne, pracovat začínám kolem čtvrté odpoledne a končím ráno kolem třetí čtvrté hodiny, denní režim mám trochu posunutý. Ve volnu hodně hraju na klavír a učím se na kytaru a do toho maluju. Teď mám rozdělané tři projekty na malířském stojanu, ale nějak se k tomu nemohu přinutit. Nemůžu malovat deset minut denně. Když začnu, musím to dokončit. Nerada se pouštím do velkých projektů, protože mám právě problém je dokončit. A hodně času věnuju rodině, máme dobré vztahy a hodně se setkáváme. Všichni jsme z Mělníku.
Vztahy jsou určitě nejdůležitější.
No občas jsem vycestovala na půl roku či rok, mohla jsem tam být déle, ale prostě máme hodně silné rodinné vztahy, všichni mi chyběli. Vycestuju na pár týdnů a zatím mi to takto stačí.
Ráda hrajete na piano. Chodila jste na ZUŠ?
Ano, hrála jsem osm let. Skončila jsem na konci základní školy a od té doby si hraju pro radost pár skladeb, které si pamatuju. Ráda bych se naučila něco nového, ale to je moc velký závazek. Hra mě uklidňuje. Vlastně hudba celkově.
V současné době se připravuji na soutěž World class, což je neprestižnější světová barmanská soutěž, soutěž pro barmany bez omezení věku, takže už tam bude větší konkurence.
Ráda bych ještě na závěr poděkovala majitelům Petru Němcovi a Martinu Medkovi, že mi dali příležitost pracovat Brloh Baru.
Na závěr děkuji Barboře Kulhánkové za příjemné povídání a přeji hodně dalších úspěchů v životě. O Báře určitě ještě uslyšíme.
Foto archiv Barbora Kulhánková
Comentários