Můj dnešní rozhovor s Jiřím Klimentem je na velmi osobní téma změna životního stylu, hubnutí a všechno kolem něj. Otevřít tohle téma byl nápad nás obou s cílem, že třeba tyhle zkušenosti pomohou jiným lidem k rozhodnutí ke změně.
Pane Klimente, na úvod se zeptám, protože jste hodně zhubl a člověk by Vás ani nepoznal, kolik to tedy přesně bylo kilo?
Od mého životního maxima to je 85 kilo.
Jaký byl prvotní impuls k rozhodnutí se do hubnutí pustit?
Zdravotní důvody. Měl jsem velké zdravotní problémy. Začal jsem tloustnout od první třídy, ale furt to bylo plíživé a nikdy jsem si nepřipouštěl, že bych měl nějaký problém, protože jsem byl pořád fyzicky schopný. Furt jsem se hýbal, co jsem potřeboval, tak jsem zvládal. Až když začalo vypovídat službu srdce a skončil jsem na JIP se srdečním selháním, to byl poslední impuls, kdy mi to v hlavě přepnulo a rozhodl jsem se, že jiná cesta není než začít se sebou něco dělat. Poslední impuls, kdy jsem si řekl tak teď, protože další příležitost už být nemusí.
Jak to všechno začalo? Šel jste rovnou na operaci?
Ne, na operaci jsem nešel hned, ale první moment ke změně byl, když mě propouštěli z nemocnice. Původně mě chtěli na obezitologii rovnou převést, ale pak jsme se dohodli, že budu dojíždět ambulantně do Všeobecné fakultní nemocnice na Karlák k profesoru Matoulkovi na obezitologii. Dnes tam už postavili i XXL centrum pro léčbu morbidně obézních pacientů.
To se takhle říká?
Ano říká, morbidní obezita je BMI nad 45. Centrum vede profesor Matoulek a k němu jsem se dostal a začal pracovat na redukci. Není to násilné hubnutí, je to spolupráce týmu, kdy se začne hubnout konzervativně pod dohledem lékaře, nutričního specialisty nebo nutričního terapeuta, psychologa a celý tým prostě hledá, jak člověku pomoct. Hledá se, zda je obezita způsobená hladem, chutí a jaké jsou další faktory, jestli člověk zajídá stres, trápí ho vlčí hlad, nadměrná chuť a podobně. Probíhá příprava a k rozhodnutí, jestli jít do bariatrické operace, musí člověk dojít sám. Lékař pacienta směruje k operaci, protože konzervativně umí dnes hubnout každý. A většina z nás, budu parafrázovat profesora Matoulka, dokáže zhubnout několikrát za život. Ale problém je z dlouhodobého hlediska to udržet. Operace je pro mě taková berlička. Ona sama hubnutí nezpůsobí, ale hodně tomu pomůže. A když se pak člověk dostane do stádia, že by už zase začal nabírat, povolí v tom režimu, tak operace ho podrží. Pomůže uvědomit si, hele už zase jedeš v původních kolejích.
Zjistilo se, jak to začalo? Máte to v rodině?
Jednak to máme částečně v rodině, jednak je to životním stylem, prostě já nemám rád jídlo, já ho miluju. Operace mi pomohla v tom, že si můžu dát cokoliv, ale sním toho malé množství. Rychle se cítím sytý. Víckrát za den jíst ale v malém množství, protože žaludek je zmenšený na objem 150 mililitrů, postupem času se tam samozřejmě vejde víc, žaludek je sval, ale furt to není taková nálož jako původně. Doktor Matoulek pořádá i bariklub. Je to setkání lidí, kteří o operaci uvažují, připravují se na ni, ale na setkání chodíme i my, co už jsme operaci absolvovali. Někdy to vypadá, a člověka to i vyděsí, jako sezení anonymních alkoholiků, ale seznámil jsem se tam s několika lidmi a vyměňujeme si zkušenosti i mezi čtyřma očima. Doktor mi může říct spoustu teoretických znalostí, ale on sám operaci neabsolvoval, takže ví všechno zprostředkovaně. Nemůže sám říct, jak se člověk cítí první dny po operaci, po týdnu, postupem času, po x letech, já jsem tyhle zkušenosti nasbíral na sezeních a člověk se lépe s operací psychicky smíří a přepne to v hlavě. Ty představy, které jsem měl před operací, kdy jsem si neuměl představit 150-200 g jídla nebo že mi k obědu bude stačit jeden větší knedlík, malý kousek masa a trocha zelí, jsou pryč. Dneska mi to stačí, protože se tam prostě víc nevejde a chyba, že člověk sní víc, je vykoupená tím, že je člověku zle. V žaludku to tlačí, je to strašně nepříjemné a člověk se cítí přecpaný. To samé je s pitím. Nejde jíst a pít zároveň, protože se to do žaludku nevejde. Člověk se musí naučit dodržovat režim. Příprava na operaci běžně trvá rok, některé kliniky to zvládnou rychleji, ale čím delší příprava je, tím je vyšší úspěšnost. Já jsem se na operaci připravoval čtyři roky, protože nejdřív jsem to odmítal, furt jsem měl nějaké zástupné důvody proč ne, proč si nemůžu jít lehnout do nemocnice, pak jsem se rozhodl. Začal jsem se připravovat na operaci na 14denním pobytu v nemocnici, kdy člověk dodržuje velmi intenzivní dietu. Přitom jsem absolvoval předoperační vyšetření, psychologické vyšetření, gastroskopii a už jsem měl i termín operace. Během toho měsíce, kdy jsem na operaci čekal, jsem dostal embolii. Snažil jsem se ji rozchodit a rozehnat ibalginem, myslel jsem si, že mě jenom bolí noha. Když jsem se konečně odhodlal jít na pohotovost, zjistili, že mi kompletně selhávají ledviny a strávil jsem 14 dní na nefrologii na Karláku. Tam mě dávali dohromady. Operace se o rok odložila. K ní jsem se dostal v lednu 2020 těsně před covidem. Od maxima jsem byl 30-35 kilo dole a postoupil jsem zákrok, který se nazývá plikace, což je svinutí žaludku a zašití. Zhubl jsem 20-25 kilo a pak se hubnutí zastavilo. Zkoušelo se využití medikace, dnes už je na trhu spoustu prostředků či léků na hubnutí, ale většinu nehradí zdravotní pojišťovna. Léčba byla pro mě nákladná. Jedno balení na tři týdny stálo v roce 2020-2021 tři tisíce. Poté jsme se domluvili s profesorem, že restriktivní zákroky, kdy se zmenšuje objem žaludku, se dají ještě konvertovat na kombinované zákroky, kdy se omezí vstřebávání živin tím, že se přepojí tenké střevo na gastrický bypass a dohodli jsme se , že tu operaci podstoupím. Po operaci jsem se dostal na svoji současnou váhu. Nyní jsem na i tak hrozivých 155 kilech, ale vzhledem k tomu, že jsem začínal na 235, je 85 kilo znát.
Jak dlouho jste byl v nemocnici?
Při první operaci jsem byl 14 dní na přípravném pobytu, kde je velmi přísná dieta, protože je zapotřebí, aby člověk nějaké to kilo ztratil, aby měl chirurg v břišní dutině prostor, protože operace se dělají laparoskopicky, a každý centimetr se počítá. V úterý mě operovali a v pátek jsem šel domů.
Tak to už pak bylo rychlé.
Ano, to už bylo rychlé. To byla první operace. Při druhé to už bylo trochu složitější. Nastupoval jsem rovnou na chirurgii. Nastoupil jsem ve středu, ve čtvrtek mě operovali a v sobotu jsem dostal rozsáhlou plicní embolii, kdy mě z chirurgické JIP převezli na koronárku a tam jsem strávil dalších 14 dní.
Jak se to stalo?
Každá operace má svoje rizika. Mám rozsáhlé křečové žíly na nohách, a i když jsem měl bandáž, léky na ředění krve, tak přesto se krevní sraženina objevila, proběhla srdcem do plic. Momenty s embolií byly krušné. Doktoři kolem mě běhali, ale nakonec se všechno zvládlo. Co mě nezabije, to mě posílí…
Jak se žije v novém těle? Je to výrazná změna. Přineslo Vám to něco, co předtím nebylo nebo nemohlo být?
Pomohlo mi to vrátit se k činnostem, které už jsem nemohl dělat. Už 20 let působím ve výjezdové jednotce dobrovolných hasičů v Cítově, jsem starosta dobrovolných hasičů v Daminěvsi. V SDH není činnost výjezdová, spíš spolková, tam jsem problém neměl, ale ve výjezdové jednotce už to přestávalo jít, měl jsem problém vylézt do auta, nevydržel jsem delší fyzickou zátěž. Teď po operaci to zvládám, jsem fyzicky schopný, mohu se pohybovat, nemám problémy s dechem.
Už jste měl nějaký výjezd?
Samozřejmě. Nenáročnější asi bylo České Švýcarsko.
Tam jste byl taky?
Ano, byl jsem na dohašovacích pracích a vyjížděl jsem k požárům i tady po okolí na Mělníku a podobně.
Ale Švýcarsko je jistě nesrovnatelné s běžnými požáry.
Ano, bylo to fyzicky hodně náročné, i když jsem tam byl jeden den. Kluci od nás tam byli tři dny i víc. Bylo to náročné, protože terén je pro techniku nedostupný, všechno se muselo vyšlapat, odnosit rukama, voda na zádech... Od té doby už jsem měl dost jiných výjezdů, co jezdíme běžně.
Teď trochu něco o Vás. V současné době jste místostarostou v Cítově.
Ano, jsem místostarosta, předtím jsem působil jako traktorista, zemědělský technik, poštmistr, provozní na hygieně. Vyzkoušel jsem toho hodně.
Ale ještě se vrátím k tématu. Profesor používá můj případ jako příklad na přednáškách na Karlovce na lékařské fakultě nutričním specialistům a srovnává mě a vrcholového sportovce vzpěrače. Ptá se studentů, kdo z nás má větší energetický výdej, kdo z nás potřebuje víc živin. Při prvních přednáškách studenty nachytá, tipují vzpěrače. Vzpěrač vstřebává vrchol energie jen při výkonu, kdežto já jsem svých spoustu kil nosil furt. Při hubnutí mi pomohlo omezit uzeniny, tučná jídla, ale vlastně nikdo mi nic nezakázal. Chodím na kontroly a nikdy nám nikdo nedal vzorový jídelníček. Každý by si měl sestavit jídelníček sám podle sebe. Chcete si dát vepřo, knedlo, zelo, tak si ho dejte, ale v tom jídelníčku s ním počítejte. Nedejte si tučné maso, dejte si toho málo a vykompenzujte to v ostatních jídlech. A samozřejmě nedat si to k večeři. Pokud si dám k obědu vepřovou se zelím, tak si k večeři dám už jen zeleninu.
Stalo se Vám, že Vás někdo nepoznal?
Stalo se mi, že jsem potkal pár lidí z bývalých zaměstnání a ty mě vůbec nepoznali a byli v šoku.
Je to velká změna. Přiznám se, taky jsem byla trochu v šoku, ale poznala jsem Vás, protože se přece jen známe delší dobu.
Už mi nezbývá než poděkovat za příjemný rozhovor na velmi osobní téma. Obdivuji Vaše znalosti, zabýval jste se svým problémem hodně do hloubky. Třeba Vaše zkušenosti někomu pomohou, přejeme si to oba.
Úvodní foto archiv redaktorky
Ostatní fotografie archiv Jiří Kliment
Comments