Jak vznikl archeopark v Ledčicích, jak se dá udržet nákladný provoz, co jsou muzejní kufříky... O tom jsem si povídala s archeoložkou a spolumajitelkou HistoryParku Kristýnou Matějkovou, která spravuje archeopark společně s manželem a v areálu s rodinou bydlí.
Paní magistro, kdy vznikl prvotní nápad založit HistoryPark? Je tady už devět let.
Myšlenka je o dost starší, vznikla už za studií archeologie, kde jsme sešli s kolegy v ročníku. Idea prezentovat archeologii lidem zábavnou formou vznikla u mého manžela. Lidé většinou nevědí přesně, co si pod archeologií představit. Někdo si představí štěteček a jemné oprašování něčeho, druhý zase vidí ten bagr, který vám zastaví stavbu na měsíc a nemůžete s tím nic dělat. Chtěli jsme ukázat archeologii, jak ji vnímáme my, kteří se v ní pohybujeme a máme k ní nějaký vztah. Ukázat lidem to hezké, osobně o tom mluvit. Archeologie je plná příběhů předávaných ústně. To byla prvotní myšlenka a s manželem jsme iniciovali vznik archeoparku a kolegové nám pomáhali. Bylo v tom samozřejmě hodně nadšení. Postupně převážilo, že firma musí fungovat, bylo to více o práci a zodpovědnosti, tak jsme se časem rozešli, ale myšlenka zůstává pořád a snažíme se pokračovat.
Ledčice jste si vybrali hned na začátku nebo bylo víc variant?
Bylo určitě víc variant, jak si to vybavuju, ale je to devět let zpátky. S manželem jsme objeli několik míst a hledali. Krásných míst v Čechách je spoustu, ale není tam nic. Potřebovali jsme, aby se tam dalo hned být. Hledalo se, kde už něco je. Ledčice jsme navštívili někdy na podzim. Tady byl statek a manželé v důchodovém věku přestávali zvládat hospodářství a chtěli ho prodat. Manžel mě dovedl sem do Ledčic, kde je podle něj nejlepší místo. Stála jsem tam a viděla odrůstající slunečnici, bylo pošmourno a Říp nebyl skoro vidět. Bylo to pro mě hodně depresivní a já říkám Tady ne! Manžel mě jako vždy přesvědčil, a musím mu dát za pravdu. Je to krásné místo a objevujeme ho každý den. Každý den je to trochu jiné, tak pořád máme co obdivovat.
S jakými stanovišti jste začínali? Tolik stanovišť tady určitě nebylo a přibývají i teď. Už jsme tady byli několikrát s vnoučaty.
Manžel tenkrát vymyslel čtyři dovednosti, které souvisely s prací archeologa. Archeolog badatel, archeolog terénní, který dělá vykopávky, archeolog experimentální, který zjišťuje pomocí experimentů, jak to ty lidé dělali a poslední byl archeolog průzkumník, který pomocí počítačů, detektorů a moderních technologií zkoumá archeologii zase jinak. Tím se začínalo, ale v podstatě tady bylo jenom pole a detektory na průzkum, pro terénního badatele jsme tady měli starý vojenský stan. Řídili to archeologové, muselo to mít štábní kulturu a dětem dávali milimetrový papír, aby přesně zakreslovaly kostru. U archeologa badatele se ukázalo, že nemůže být prezentován samotným archeologem, protože to nikoho nebaví, nakonec se rozplynul do jiných činností a experimentátor nám zůstal, protože tomu je věnována doteď celá stodola a částečně je to keramika a tvoření z keramiky. Takže původně byla jen ta stodola a vojenský stan, a to velikánské pole. Vždycky si říkám klobouk dolů, že se nám tenkrát povedlo přesvědčit školy, aby přijely. A ty první jsme nadchli natolik, že to začalo fungovat a my díky nim můžeme přidávat další stanoviště a zážitky.
Tohle místo je hodně originální, specifické a jedinečné. Něco takového pravděpodobně a v takovém rozsahu minimálně v Čechách není.
U nás není, ale v zahraničí archeoparky jsou a my sledujeme, co tam dělají a vidíme, že činnosti jsou podobné. Je zajímavé, že všichni na to máme podobný názor a prezentujeme podobným způsobem. Princip je v podstatě stejný. Ve světě to funguje komplexně svázané do programu, jak to tady máme my. A vím, že ta stanoviště jsou stejná v rámci Evropy.
Počítáte s tím, že budete budovat něco dalšího? Počítáte se nějakým rozšířením? Je to velký prostor.
Co se týká velikosti toho pozemku, ten zatím rozšiřovat nechceme, ty 2 hektary jsou zatím dostačující a snažíme se je postupně zaplňovat. A čím víc se snažíme zaplňovat, dává to podnět k vymýšlení dalších činností. Teď jsme ve fázi, kdy máme spoustu nápadů, co máme ještě udělat, akorát lidské síly občas pokulhávají. Jde to pomaleji, než bychom chtěli a ani ty možnosti nejsou vždy takové. Nápadů je dost a postupně chceme areál zaplňovat. To tak bylo od začátku, příběh o postupném obydlování jako v pravěku, kdy si lidé vybrali místo a začali stavět vesnici, jeden dům za druhým. Ta myšlenka v tom byla schovaná taky, ale hold to trvalo díky covidu na jednu stranu dýl a na druhou díky covidu v tom pozitivním smyslu kratší dobu, protože nás to potom donutilo se rozhodnout, zda to zavřeme a definitivně ukončíme anebo nás to podnítí k tomu ještě víc opřít síly a snažit se to vydržet. Pořád se snažíme to zvládnout a nabídnout návštěvníkům to, co jsme od začátku chtěli, nejenom archeologii, ale i poznávání minulosti zábavnou formou, hlavně povídání prostřednictvím lektorů. Málokde má člověk možnost, když někam přijede, aby se mu někdo věnoval osobně.
To mě nadchlo hned při první návštěvě. Seděli jsme u bludiště s vnoučaty a zrovna tady nebylo moc návštěvníků. Přišel za námi lektor, jestli děti nechtějí jít na další stanoviště. Rodiče nebo prarodiče v klidu mohou vypít kávu a děti pozorovat z dálky. Zeptám se, provoz musí být docela nákladný. Dostáváte nějaké dotace?
Jediné, co teď máme aktuálně, je dotované léto s divadlem. Máme dotaci od Středočeského kraje z fondu kultury a památek, kdy jsme již třetím rokem částečně dotovaní. Něco doplácíme a funguje to tak, že loutkové divadlo je tady pro veřejnost po celé léto, a pokud chtějí místní, tak mohou přijít kdykoliv na divadlo zdarma. Návštěvníci, kteří jdou k nám do areálu, tak divadlo mají v rámci vstupného. V minulosti jsme čerpali na příměstské tábory, které jsme organizovali a opravdu jsme stáhli obrovské množství dětí z okolí. Bylo to jen za stravné, tak to bylo zajímavé a děti to měly blízko. Tím, že téměř neopouštíme areál, tak je to dobré i pro menší děti. Znají prostředí a není to o tom, že se každý den někam jezdí. Děti si prohlubují poznatky a pořád mají nové zážitky. Takže to jsou dvě dotace, které jsme čerpali. Ale jinak se tomu, nechci říct úplně vyhýbáme, ale nesnažíme se granty primárně vyhledávat, protože si myslíme, že to, co si tady sami odpracujeme, vyzkoušíme, tak se to naučíme. To je to nejcennější. Když dostanete obrovský balík peněz, tak se často stává, že je potřebujete rychle vyčerpat, a hledáte cesty. Hlavní myšlenka se upozadí, a zkazilo by nám to postupnou cestu. Věci zapadly tak, jak měly do celku, ale trvalo to třeba pět let. Něco budujete, a najednou si to sedne a je to tak, jak jste chtěli. Už jsme ani nedoufali, že to dopadne a ono to dopadlo. Kdežto dotace musíte vyčerpat v určitém termínu a někdy si myslím, že nejsou úplně smysluplně vynaloženy.
Jak se tedy dá provoz zvládnout?
Díky školám se dostáváme vlastně tam, kde jsme od začátku chtěli být, exkurze škol už nám pokryjí náklady na provoz. V momentech, kdy máme hlavní sezónu, tedy duben až červen a září až listopad, jsme schopní utáhnout provoz a docela velké množství zaměstnanců, kteří se tady pohybují. Při exkurzích je to 12 lidí na dopoledne, a co se týká DPP máme třeba 24 v sezóně, ale pak máme hluché měsíce od listopadu do dubna, kdy chodíme do škol my. To je jiný model. Vyjíždíme hodně do školek, se školami jsme začali, po těchto programech je velká poptávka a připravujeme k tomu muzejní kufříky. Máme i svůj archeologický ústav Centrum pro zpracování dokumentů a evidence archeologických nálezů. Cílem není kopat, protože firem na kopání je hodně, ale zpracovávat to, co se vykopalo, to je u nás dost zanedbáváno. Cíl je tedy věnovat se tomu, na co jinde není čas, dotahovat věci do konce, aby se nestalo, že se něco vykope, někam se to uloží, ale už potom po 20 letech nikdo nic neví. Zabýváme se analýzou keramiky, která tvoří největší část archeologických nálezů, soustřeďujeme se na drobné výzkumy, které dokážeme dělat v naší laboratoři. To je hlavní cíl našeho ústavu a vyrábění muzejních kufříků, které děláme také pro školy na zakázku. Portfolio je poměrně široké, ale to neznamená, že všechno funguje najednou. Máme zimu, kdy je toho hodně a pak je zima, kdy je toho málo, ale snažíme se vždycky si najít práci, aby to dávalo smysl, najít si v tom tu radost, aby to pro tu archeologii byl nějaký přínos.
A ústav je váš?
Ano, já jsem tam teď na pozici ředitele a funguje to. Snažíme se zapojit i lidi, kteří pracují v sezóně v parku. Původní myšlenka byla, že na stanovištích budou průvodci archeologové, kteří o oboru vědí nejvíc, ale ukázalo se, že to není vždy přínosné. Archeologové sice o tom vědí nejvíc, ale nevědí, kdy mají přestat a děti už to pak nebaví. Postupně jsme tedy od toho ustoupili, snažíme se, aby tady lektor archeolog byl a předal potřebné informace lektorům, aby mohli návštěvníkům odpovídat na dotazy. Hlavně po lektorech chceme, aby uměli pracovat s dětmi. Jakmile lektor provází rodinu a neumí to s dětmi, tak je to špatné. Musí je zaujmout a musí mít trpělivost. Pro lektory to není mnohdy jednoduché, je to hodně práce například se školkovými dětmi, ale je potřeba nějakou zkušenost s dětmi mít anebo být schopen s dětmi pracovat, protože bez toho to u nás nejde.
Mně nezbývá než poděkovat za velmi zajímavý a příjemný rozhovor a popřát, ať se pořád daří a lidé se na toto velmi zajímavé místo vrací stejně jako my.
Ahoj příští rok!
Nahlédnout do HistoryParku je možné i prostřednictvím červencového článku Jak žili lidé v pravěku či ve středověku aneb zábavná archeologie pro všechny (kanalem.com).
Další informace na webu HistoryPark Ledčice - výlety a exkurze pro školky a školy (historypk.cz) či na stránkách jmenovaného ústavu CZ-DEAN, z.ú. (czdean.cz).
Použité fotografie archiv HistoryPark
Comments