Asistenční psi jsou přátelští a roztomilí a svou roli pomocníka berou velmi vážně. Provázejí své pány na každém kroku, jsou ušima, očima a pomocnou rukou. Lidi se zdravotním postižením, doprovázené asistenčním psem, je možné potkat na ulici, v dopravních prostředcích, v obchodě, čekárně u lékaře – vlastně kdekoliv.
Jak správně se k psům chovat na to upozorňuje osvětová kampaň Na cizí psy se bez svolení nesahá. Nejde o běžného domácího mazlíčka, nýbrž skutečného „profesionála“, jehož práce je nadmíru důležitá a pro lidi se zdravotním postižením jsou nepostradatelným pomocníkem, který pomáhá najít správnou cestu, podává nejrůznější předměty a někdy i pomáhá udržet duševní rovnováhu.
Na asistenčního psa se nemá mluvit, hladit a ani jej drbat.
„U osob s PTSD či poruchou autistického spektra může hlazení psa spustit i ataku paniky, strachu či záchvatu,” vysvětluje Zuzana Daušová, ředitelka Helppes – Centra výcviku psů pro postižené a dlouholetá cvičitelka asistenčních psů. „Tito lidé se většinou nedokáží bránit a říci rázné ne. Svého psa mají naopak naučeného, aby jim vytvářel prostor a odstup od cizích lidí.”
Čtyřnozí asistenti potřebují pro výkon své práce klid. Proto se osvětová kampaň Na cizí psy se bez svolení nesahá zaměřuje na neukázněné „milovníky“ psů a ukazuje situace, se kterými se asistenční, vodicí a běžní psi společně s jejich majiteli setkávají každý den.
Co může nevhodné chování způsobit, ukazují některé příběhy:
Asistenční fenka Gita a paní Petra s posttraumatickou stresovou poruchou
Nastal den, kdy musím překonat svůj strach – strach z lidí, cestování i uzavřených prostor. Dnes musím do obchodu. Třesou se mi ruce, když se oblékám. Nasazuji postroj své asistenční fence Gitě. Na její vestičce je jasně napsáno: „Nehladit, pracuji!“ Snažím se uklidnit a vyrážíme společně na vlakové nádraží. Když vlak přijíždí, prudce brzdí. Ten zvuk je pro mě nesnesitelný. Zacpávám si uši, ale úzkost už přichází. Třesou se mi ruce, nohy a celé tělo. Přesto nastupuji. Sedám si na místo vyhrazené pro handicapované. Roztřesenou rukou hladím Gitu a soustředím se jen na ni. Snažím se uklidnit.
Najednou uslyším mlaskání a periferně vidím ruce, které se natahují ke Gitě. „Jé, to je krásný pejsek! To určitě není váš, že? Vy ho asi cvičíte pro někoho jiného, co?“ Cítím, jak se mi stahuje hrudník a nohy se mi rozklepou ještě víc. Panická ataka přichází v plné síle. Nemůžu dýchat a začínám hyperventilovat. Mám pocit, že se udusím a zemřu. Nedokážu ze sebe vydat ani hlásku. A tak Gitu pořád hladí, jako by to bylo v pořádku. Já tam sedím, paralyzovaná, s jediným přáním – zmizet. Jenže vlak se už rozjel a já nemám kam utéct.
Asistenční fenka Arinka a Kája s poruchou autistického spektra
Jeli jsme v autobuse společně s mým autistickým synem Kájou a naší asistenční fenkou Arinkou. Arinka klidně sedí vedle Káji, plně se na něj soustředí a pomáhá mu zvládnout cestu v relativním klidu. Najednou ale přistoupí cizí člověk a chystá se Arinku pohladit. Vše se odehraje ve zlomku vteřiny – nestíhám zareagovat ani ho varovat. Vím však, co bude následovat. Kája nezvládne, když se cizí člověk dotkne jeho asistenčního psa. A přesně to se stane. Jakmile ten člověk sáhne na Arinku, Kája dostane záchvat. Začne křičet, nadávat a zoufale se snaží utéct.
Vodicí fenka Tery a paní Tereza s poruchou zraku
Bydlím ve velkém městě se svou vodicí fenkou Tery. Náš problém jsou převážně ostatní majitelé psů, kteří mají pocit, že psům dostatečně a odborně rozumí. Nechápou, proč by si nemohli pohladit cizího psa, když je vycvičený. Často si ani neuvědomují, proč by si měli přivolat psa, když procházíme kolem. Mnohdy nerespektují, že já jsem na své Tery závislá. Nevidím je, ani jejich psa. A když mně Tery přestane vést, protože ji začnou hladit, je to pro mě velice nebezpečné.
Osvětová kampaň byla vytvořena pro organizaci Helppes a je možné se s ní setkat do konce ledna.
Více informací ke kampani a další příběhy na webu Na cizí psy se bez svolení nesahá – Helppes
Comments