Olga Vychodilová je akademická malířka, grafička a ilustrátorka. Její nejnovější prací je ilustrace publikace Pověsti z Mělnicka, Neratovicka, Kostelecka a Kralupska, která znovu vyšla po 25 letech. Vydalo ji Regionální muzeum Mělník.
U kávy jsem si povídala s malířkou nejen o ilustracích pověstí, ale o životě vůbec.
Seznamte se s Olgou Vychodilovou.
Paní Vychodilová, v září se uskutečnil křest publikace Pověsti z Mělnicka, Neratovicka, Kostelecka a Kralupska, kterou jste ilustrovala. Jestli se mohu zeptat, jak jste se dostala k ilustrování pověstí?
První kniha vyšla v roce 2021, to byly Pověsti z Kokořínska, Mšenska a Podbezdězí a já jsem se zúčastnila konkurzu, kde jsme předkládali v muzeu nějaké svoje kresby na ukázku. Vybrali mě, nevím, čím jsem si to zasloužila.
Vaše ilustrace jsou velmi něžné, pohádkové a hodí se k pověstem.
Mě moc těšilo, že mě vybrali. Pověsti jsou plné fantazie, a to se mi líbí. Můžu se něčeho chytit, je to pohádkové téma, objevují se v knize různé bytosti. Letos si na mě vzpomněli podruhé, aby byly pověsti jednotné ve výtvarném projevu. Jsem moc ráda, vlastně jsem se na ilustracích vyřádila.
Člověk má volnější ruku, svobodu při tvorbě.
Pověsti, ke kterým měly být ilustrace, byly vybrány, ale práce mě moc těšila. Některé ilustrace se mi dělaly hůř, člověk musel víc přemýšlet a u některých už jsem hned viděla vodníka a jiné pohádkové bytosti. Byla to krásná práce.
Vždycky to takhle funguje? Dělá se vždy výběrové řízení pro ilustrace do knihy nebo se k tomu dostanete i jiným způsobem?
Já vám řeknu, že vlastně ani pořádně nevím. Knihy jsem ilustrovala už dávno. Dřív jsem něco dělala pro Albatros, nakladatelství Svoboda, a to jsem hodně ilustrovala obálky k nějakým historickým románům od Alexandra Dumase. Nebo jsem ilustrovala knihu pro starší děti o baronu Prášilovi, a to byla hodně práce o fantazii, děj se odehrával v Rusku, na Měsíci, v Turecku, tak to byla velice zajímavá ilustrační práce. Škoda jen, že ilustrace byly tenkrát černobílé, možná z nedostatku finančních prostředků, nevím. V barevném provedení by to bylo ještě zajímavější.
Vaši tvorbu bylo možné vidět na výstavách nejen v Mělníku. Já se zeptám, kdy jste začala malovat?
Profesionálně to bylo v roce 1982, kdy jsem začala studovat Vysokou školu uměleckoprůmyslovou. Ale jinak od dětství. Já jsem byla dítě, které často marodilo, takže jsem byla v posteli s pastelkami a papíry, omalovánkami a furt jsem něco kreslila.
Máte umělecké tvoření v rodině?
Tatínek byl fotograf a dědeček z maminčiny strany byl šikovný samouk, který maloval. Takže umění v rodině bylo, ale nevím, jak dalece mě to zasáhlo. Měla jsem odjakživa velkou touhu malovat.
Je to vidět na tvorbě. Zeptám se, jaké motivy či témata Vás baví v tvorbě nejvíc?
Hodně jsem malovala motivy z přírody, malovala jsem i cyklus trav a vybírala jsem si motivy, které lidé třeba ani moc nevnímají. Vybírala jsem si obyčejné rostliny, které běžně rostou třeba mezi pražci nebo na vinici, ne tedy ty zahradní. A pak když se namalují a udělají se v grafice, tak krása rozkvete a někdo ani nepozná, co to je. Hodně jsem dělala ilustrace v grafice k poezii, tím jsem vlastně začínala. Jaroslav Seifert nebo Vítěslav Nezval Manon Lescaut. Tenkrát se to nedělalo na počítačích jako dnes, všechno se muselo udělat typograficky s pravítkem a nechat to vysázet někde v sazárně.
Dnes je to podstatně jednodušší.
Ano, dnes jsou na to programy. My jsme to všechno museli napsat ručně do nějakého tvaru a podle toho to předložit, aby se to dalo realizovat.
Používáte ještě jiné výtvarné techniky kromě grafiky?
V poslední době se zabývám jen grafikou. Určitou dobu, ale to už je taky pár let, jsem používala kombinovanou techniku, akvarel s kresbou. Olejem jsem něco namalovala, když mi bylo asi dvacet, to se mi nelíbilo, tak jsem od toho upustila. A teď si říkám, že jednou jen tak pro radost bych si ho zase zkusila. Ale pořád už jsem nějak přikovaná k grafice.
Plánujete nějakou výstavu v dohledné době?
Ne, nic v plánu nemám. Ráda bych se zúčastnila tradičního jarmarku v muzeu, pokud tedy bude doba příznivá a uskuteční se. Chodím tam s nějakými drobnými obrázky už léta.
Vy jste žačka Vladimíra Veselého, nepletu se?
Ano, já jsem ho znala dobře. Jelikož mě malování tak bavilo, chtěla jsem původně na střední uměleckou školu, ale paní učitelka, co jsem ji měla na výtvarnou výchovu, mě od toho zrazovala: nemáš nikoho z rodiny, kdo se věnuje malování, tak to nemáš šanci. Já jsem tomu uvěřila a šla jsem na gympl a tam jsem se trápila (smích). Ale vždy je něco špatného pro něco dobrého. Na gymnáziu jsem potkala spolužačku a ta mi řekla, že jezdí do Mšena do lidovky k malíři, a tak jsem tam začala v 15 letech jezdit. A tam jsem malovala u pana Veselého. Ten se mě jednou ptal, jestli náhodou není výtvarný obor na Mělníku, protože jezdil z Prahy a do Mšena to bylo náročné. Můj tatínek zjistil, že na ZUŠ Mělník je jen hudební obor, a tak pan Veselý začal jezdit sem. V prvním ročníku jsem byla nejmladší ze všech.
Jaké jiné zájmy ještě máte? Jestli tedy něco jiného vedle malování stíháte, to člověka pohltí.
Zajímá mě hodně historie a nejen výtvarná, prostě různé zajímavosti. Vždycky jsem chtěla vidět originální umělecká díla, a tak se mi povedlo v roce 1988 úplnou náhodou dostat ven, když mi kamarádka za Švýcarska poslala pozvání. Začala jsem si cestu vyřizovat a chodila jsem na UMPRUM do dílny a tam mi jeden student zařídil ještě i Paříž. Tak jsem cestovala vlakem jen se základy francouzštiny, bylo to dobrodružné. Navštívila jsem samozřejmě Louvre a byla jako ve snech. Vůbec celá ta Paříž byl sen a měla jsem pocit, že se mi jen zdá. Takže to mě taky drží a občas se se známou vypravíme za uměním do Říma apod. a vymetáme galerie.
Inspirovalo Vás něco z těch cest?
Přímo inspirovalo asi ne, ale koukala jsem na všechno s obdivem a zkoumala, jak je to udělané. Ten, kdo mě ovlivnil v samém počátku, byla malířka Ludmila Jiřincová, na Mělníku měla chaloupku, kterou chtěla prodat. Můj strejda pracoval ve stavebním podniku, který dělal odhad, se zeptal paní Jiřincové, zda bych k ní mohla přinést ukázat své práce. Jela jsem za ní se strejdou do Prahy a měla jsem srdce sevřené, protože jsem znala ty její práce, nádherné ilustrace. Malířka se mě ujala a já k ní mohla chodit kreslit. Později už jsem jezdila a předkládala jí práce a ona mi k tomu vždycky něco řekla. A mezitím jsem pořád po maturitě dělala zkoušky na vysokou a pracovala ve spořitelně. Tam to bylo pro mě hrozný. Až pak mi pan Veselý řekl, že se uvolnilo místo v Libertě v propagaci. Nakonec tahle práce byla nejblíž k tomu, co jsem chtěla dělat. Tam jsem aspoň mohla něco kreslit.
Pak jsem se dostala na dva roky na střední výtvarnou. Chvíli jsem taky pracovala ve výrobním družstvu na Václaváku, kde dělali nábytek. Tam jsem dělala grafickou úpravu časopisů. A přitom jsem furt dělala zkoušky na UMPRUM, protože jsem chtěla pracovat a být na volné noze a tenkrát to jinak nešlo. Muselo být vzdělání, jinak byl člověk za příživníka. Povedlo se mi to v roce 1976, po šesté jsem se tam dostala, ale brali dva lidi ročně a hlásilo se nás tam mraky. Ale já jsem se zpočátku hlásila spíš na tu propagační techniku. Po šesté jsem to změnila a hlásila jsem se na ilustraci k profesoru Sklenářovi. Když jsem byla přijata, tak paní Jiřincová, mi hned řekla: a proč ses tam nehlásila hned? Já jsem si ale vůbec nevěřila. Tak se mi to nakonec hrbolatou cestou podařilo a u profesorů jsem to měla dobrý, že jsem byla tak vytrvalá a dostala jsem se bez protekce. Kdybych ale pokaždé neuspěla u talentových zkoušek, pravděpodobně bych tak vytrvalá nebyla.
Jste mělnická rodačka? Pocházíte z Mělníku?
Ano, jsem mělnická rodačka, jsem tady od narození a narodila se tady i moje maminka. Moji rodiče se tady setkali, tatínek pocházel z Moravy.
Moc děkuji za velmi příjemné povídání a přeji hodně zajímavé tvůrčí práce.
Kdo má zájem se seznámit s díly akademické malířky osobně, bude mít brzy možnost. V plánu je výstava výtvarných děl Olgy Vychodilové v kavárně Café Živel v Mělníku. Pozvánka bude i v magazínu Kanál eM.
Foto Karel Lojka
Comments