Muzeum Staré krásnosti ve Velkém Újezdě se otevře před letní sezónou v sobotu 20. dubna od 10.00 do 16.00 hodin. Ve sbírkách je možné nahlédnout do krásné minulosti předků prostřednictvím hraček, panenek, kočárků, školních potřeb, kde mimo jiné kromě aktovky a penálů jsou prezentovány i sešity s krasopisným písmem. Muzeum je soukromé a založili jej manželé Hrdličkovi.
Muzeem provází majitelka Jitka Hrdličková, se kterou jsem si povídala o muzeu, vzniku sbírek, krásných loutkách a o životě.
Paní Hrdličková, muzeum otvíráte příští sobotu.
Ano, otvíráme v sobotu 20. dubna, máme takové jarní otevření muzea. Všechno zotvíráme, lidé se budou moct podívat na výstavu loutek a nahoře v muzeu máme také loutkovou sekci, expozici kočárků, mohou nahlédnout i dvou našich stodol. V jedné je pódium, kde se mohou odehrávat loutková představení a v druhé části stodoly jsou poschovávané pohádky s názvem Krásné pohádkovosti. Děti si tady mohou najít nějakou pohádku jako třeba Červenou Karkulku nebo tam lítá drak nad vesnicí, máme také strašidelný sklep a kdo se nebojí, může tam nahlédnout. A i když jsme muzeum, u nás je možné vidět i zvířátka. Z terasy je vidět na zahradu, kde máme mini koně, kozu a kamerunské ovce a zastavují se tam obzvlášť školky a já jim o zvířatech vyprávím.
Ta sobota je zahájení sezóny nebo je to jenom výjimečně před hlavní sezónou?
Je to výjimečně, sezónu začínáme až v létě. Ještě se chystám v květnu na takovou kočárkovou akci, kterou jsme už měli minulý rok a mělo to pracovní název Ať se práší za kočárem a bylo to setkání milovníků kočárků. Mezi ně nepatří jen ženy, ale i muži, protože se jim líbí staré stroje. Nemám ještě přesné datum, někdy koncem května. V červnu bude otevřeno 8.6. a potom už červenec a srpen bude otevřeno každou sobotu od 10.00 do 16.00 hodin. Jde se dohodnout i mimo termíny po telefonu, a pokud budu někde poblíž, mohu muzeum otevřít. Školy a školky se hlásí individuálně a ty chodí samozřejmě ve všední den.
Vaše muzeum je soukromé. Já se zeptám, kdy vzniklo a předpokládám, že je to vaše práce s manželem.
Ano, bez manžela by to nevzniklo a založili jsme muzeum asi v roce 2017. Z počátku jsme ty sbírky měli různě na půdě a podobně, a pak jsem si říkali, že bychom je mohli ukázat veřejnosti, tak jsme tady zrekonstruovali prostory. Byla tu původně garáž a stáje.
Takže ty sbírky, co tady jsou, jsou vaše?
Ano, jsou naše. A postupem doby ještě pořád něco přidáváme. Já se to ale snažím omezovat. Lidé se mě třeba ptají, jestli bych chtěla starou žehličku apod., ale to odmítám, člověk se nemůže zahltit. Dáváme pozor, co od lidí přijímáme a je to ve velmi malém množství. Musím říct, že jsme ryze soukromé muzeum, to znamená, že jsme bez jakýchkoliv dotací a jsem na to také hrdá. Ale ta hrdost samozřejmě něco stojí.
To jsem se chtěla zeptat, jak se dá zvládnout provoz muzea. Tohle určitě člověk nedělá pro výdělek.
No to určitě ne. Když si vezmete, jak jsou na tom státní muzea, jsou dotované státem, jinak by nemohly fungovat, tak to samé je u nás. Jen si to dotujeme sami. Je to srdeční záležitost, a kdybychom k tomu takhle nepřistupovali, tak by muzeum nemohlo být. Ale máme z toho dobrý pocit, když se to tady lidem líbí a když si tady někdy i zavzpomínají: "jo, tenhle kočárek jsme měli, škoda, že jsme ho nezachránili. Ale já ho můžu ukázat svým vnoučatům tady v muzeu". To jsou takové hezké momenty.
Předpokládám, že se tady platí vstupné.
Ano, vloni to bylo 100 Kč, letos jsme vstupné zvedli na 150. Možná se to bude zdát někomu drahé, ale ten provoz něco stojí, elektřina a pohonné hmoty, protože sem musíme dojet, udržovat to tady apod. Prostě, jak jsem říkala, dotujeme to.
A vy tady přímo nebydlíte?
Nebydlíme, my bydlíme ve Mšeně.
Teď se zeptám přímo na Vás. Už jsme se právě ve Mšeně setkali a hrála jste loutkové divadlo. Věnujete se mu stále?
Jo tenkrát to byly prvopočátky. Náš loutkový soubor se jmenuje Loutky starý Kotoučový a narazit na někoho, kdo vám vyrobí kvalitní loutku, která je vyloženě profesionální a může hrát, je hrozně těžké. Já jsem to zkoušela několikrát a nedopadlo to moc dobře. Loutky byly takové těžkopádné. Pak jsem narazila na manžele Krčálovi, pán loutky vyřezává a paní Krčálová je obléká. Jsou to celodřevěné loutky, 45 centimetrů vysoké, jsou vedeny na drátě, protože já je vedu sama.
Já bych řekla, že už to není řemeslo, ale umění.
Ano, to je pravda. A s těmihle loutkami, když mě někdo někam pozve, tak s nimi hraju divadlo třeba ve školkách. Teď jsem hrála v Želízech.
To máte jako novinku, ne?
Ani ne, ale o tom se moc neví, ono je těžké ty školky oslovit a někdy reagují až za dlouhou dobu. A mám co nabídnout. V repertoáru je pohádka O pejskovi a kočičce, Dlouhý, široký a bystrozraký nebo Werichovo Až opadá listí z dubu, Doktorská pohádka od Karla Čapka a největší novinka Jak princezna zachránila draka. Připravuju Staré pověsti české, ale to musím ještě počkat, některé loutky jako třeba Golem jsou ještě ve výrobě.
Já vím, že pohádky i píšete. Letos Vám vyšla kniha pohádek. Je to první kniha nebo jste jich napsala víc?
Napsala jsem jich víc a vždycky to vydáváme samo nákladem. Ta poslední se jmenuje Voda plyne a pohádky se vypravují. Jsou to takové muzejní pohádky a vždycky tam vystupuje nějaký exponát z našeho muzea. Mám ráda, když si lidé mohou i něco přečíst o našich exponátech. Takže tady u těch pohádek je vzadu seznam exponátů, které jsou v knize. Je to taková mini encyklopedie. Tak to jsou pohádky. A pak, pro mě trochu nepochopitelně, protože já jsem nebyla nikdy na básničky, jsem napsala dvě knihy básniček nebo spíš básnických příběhů. První kniha je Lidství a druhá Člověčina. Jsou u toho fotky, které souvisí s tou básní a pod těmi fotkami je zase popisek exponátu. Ještě mám v plánu katalog našeho muzea a pak knihu s názvem Okamžik, kde budou opět fotky exponátů, ale už u toho nebude dlouhý popisek, ale bude tam jen krátký trochu jako „výkřik“.
A knihy se dají koupit tady muzeu?
Ano, tady u nás v muzeu nebo na facebooku muzea, kde je možné si o knihu napsat. Básničky stojí 350 Kč a pohádky 390 Kč.
Na závěr ještě jedna zajímavost. V muzeu jsme vymysleli soutěž pro děti. Na začátku dostanou tužku a kartičku a jdou po muzeu a v jednotlivých vitrínách jsou otázky k danému exponátu, aby si ho pořádně prohlédly. Odpovědi jsou číslované, a když vyberou správnou odpověď, zapíší do kartičky, tak na konci mají číselný kód a přes ten se mohou dostat k muzejnímu pokladu. Ten je ve velké truhle, kterou otevřou a mohou si tam něco vybrat.
Mně nezbývá než poděkovat za zajímavé povídání a nahlédnutí do muzea, které je plné originálních exponátů, které nejsou běžně k vidění. Muzeum určitě za návštěvu stojí.
Comments